Bohoslužby ve Šternberku 17.dubna 2011

Mt 26,14-25

Milé sestry, milí bratři, už velmi dávno bylo proroky předpověděno, že tolik očekávaný Mesiáš bude muset projít cestou utrpení. Dnes si připomínáme poslední postní neděli, zvanou také květná. Připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, kdy mu lidé házeli květiny na cestu, s velikou slávou ho vítali jako vzácného krále. Dávali tak najevo, že vnímají tuto událost jako něco zlomového, jako něco, co změní jejich život, možná se zapíše i do dějin Božího lidu. Dalo by se říct, že v tuto chvíli ještě Ježíše všichni oslavují, protože v jeho příchodu vidí něco, co si vysnili, co plní jejich přání. Dění následujících dní pak ukáže, že tato přízeň bude jen velmi krátká a během pár dní budou ti samí lidé volat, aby byl Ježíš ukřižován.

Co se týče přízně davu, je nám tak nějak jasné, že jeho přízeň bývá vrtkavá. A dokonce by se našla i slova, která by jeho jednání omluvila. Je to zkrátka dav, je to skupina lidí, kteří příliš nepřemýšlejí nad tím, co vidí. Jdou za senzací a když vidí, že žádná nebude projeví svou nevoli. Dav zkrátka prožívá dění světa vždy trochu jinak než jednotlivec. Není do něj příliš zasvěcen, ale je jen přihlížejícím. Proto jsou jeho soudy velmi nevyzpytatelné, proto jednou volá „hosana“, a za chvíli „ukřižuj“. Něco jiného je podobné jednání u jednoho z učedníků. Na počátku dnešního textu jsme četli o tom, že Jidáš, jeden z Dvanácti učedníků, se za odměnu rozhodl Ježíše zradit. To je něco skutečně nevídaného. Vždyť učedníci byli velice blízko Ježíši a všechno, co říkal, měli možnost s ním probírat. S tím tedy i podivuhodnost jeho cesty, zvláštnost jeho mesiášství. Ano, Ježíš je očekávaným Mesiášem, Pomazaným Hospodinovým, avšak obsah toho, co to znamená, se poněkud rozchází s obecnou představou, což vede například již zmíněný dav k tomu, že Ježíše odmítá a obrací se k němu zády. Avšak v případě jednoho z učedníků? To je poněkud podivné. Tady bychom nečekali takové selhání.

Jidášova zrada je samozřejmě krásným tématem k mnoha spekulacím. Můžeme si klást otázku, proč to vlastně ten Jidáš udělal? Byl zklamán stejně jako zástup? A nebo si vše rozmyslel a došlo mu, že Ježíš je podvodník? Těžko se dá najít odpověď. Víme jen tolik, že Ježíše zradil a pak toho litoval. Také se můžeme ptát, proč si ho vlastně Ježíš vybral? Co když byl ten Jidáš součástí jeho plánu? U večeře věděl, že ho zradí. Co když to věděl od samého počátku? Co když ho právě kvůli tomu povolal? To by byla přeci zajímavá myšlenka. Byla by jakýmsi ospravedlněním Jidáše. Navíc je zřejmé, že cesta na kříž vede právě tím, že Ježíš je zrazen a vydán soudu. Bez Jidášovy zrady by se jen stěží události odehrály tak, jak je dnes známe. Takže je to skutečně zajímavá otázka, zda právě toto nebyla Jidášova cesta. Dokonce se občas objeví i nějaký ten hlas, který nám říká, že právě Jidáš byl vzorný učedník, protože jeho zradou se věci daly do pohybu. Ostatně možná skutečně chtěl dát věci do pohybu. Možná chtěl zatlačit Ježíše do úzkých, aby ukázal, jaká je jeho moc, aby ho vyprovokoval k nějaké akci.

Dalo by se určitě najít ještě mnoho dalších spekulací nad tím, jaká vlastně byla role Jidáše v celém tom Ježíšově příběhu. Nicméně všechny ty úvahy by mohly odvést pozornost od jednoho základního faktu, který nám text sděluje. Pokušení zradit Ježíše se netýká jen nechápajícího davu, ale týká se i těch, kdo jsou kolem něho. Či ještě jinak pověděno, být Ježíšovým učedníkem ještě neznamená, že ho místo následování vydá člověk do rukou těch, kdo ho potupí a nakonec zabijí. Ono se to vydávání Ježíše totiž týká i každého z nás, jeho následovníků. V řečtině je totiž pro vydávání a předávání jeden a ten samý výraz. A tak je také velmi úzká hranice v naší službě mezi předáváním a vydáváním Ježíše. To je věc, nad kterou bychom se také měli hodně hluboce ve svých životech zamýšlet. Naším posláním, ke kterému nás Ježíš povolal, je vydávat o něm svědectví. Jsme jeho učedníci, kteří předávají svědectví o Ježíši dalším lidem. Obrazně se tedy dá říct, že takto předáváme Ježíše. A podle toho, jak ho předáváme, jej také lidé přijímají.

Žijeme v době, která je tomu předávání na jednu stranu otevřená, na druhou stranu mu chce bránit. Nejsou zde žádné zákony, které by bránily zvěstování Ježíše. Na druhou stranu je mnoho lidí, kteří nechtějí Ježíše přijmout, a tak hledají nějaký důvod, který by jim pomohl k tomu, aby jej odmítli. Samozřejmě se to netýká jen Ježíše, ale vůbec Boha samotného. Aniž si to nějak moc uvědomujeme v tomto světě je mnoho nepřátel, kteří by Boha rádi dostali do rukou, kteří jej touží soudit a nakonec i odsoudit k smrti. A jsou-li tu tito nepřátelé jsou tu i Jidášové, kteří jim z různých důvodů vyjdou vstříc a pomůžou Boha dostat před soud a do hrobu. Jde tu tedy o způsob našeho svědectví, protože to je právě tím rozhodujícím prvkem, který rozhoduje o tom, jestli Boha předáme nebo vydáme. Je to tak, že nikdo jiný nestojí před touto volbou, nikdo jiný kromě učedníků Ježíšových nemá tu možnost Boha předat nebo vydat tomuto světu. Proto nad tímto textem také můžeme přemýšlet nejen o motivech Jidáše, ale o také svém životě, o tom, jak Ježíše vnímáme a jak ho potom našemu světu představujeme. Je naším Pánem? Je náš život takový, že Ježíš je v něm poznatelný jako Pán? Jsme svědectvím jeho moci, která proniká do lidského života a tento život mění? Jsme těmi, kdo se snaží porozumět Ježíšovu jednání a následovat ho? Je to možná mnoho velmi osobních otázek, ale právě u nich začíná ono rozlišení, co vlastně s Ježíšem uděláme, jestli ho necháme tomuto světu na pospas, nebo jestli se ho zastaneme.

Je asi přirozené, že mnohdy moc neřešíme, že náš život nějakým způsobem mluví o Bohu a tak ho předává tomuto světu. Podle toho pak ten život může někdy vypadat. A může se lehce stát, že zradí Ježíše, dá světu možnost ho odsoudit. Nemusí se zdaleka jednat jen o vědomé zapření Ježíše třeba během pronásledování. Spíše jde o takové plíživé zapomínání, že nežijeme sami pro sebe, ale jsme tu pro druhé. Jde tedy o důsledek lidské sobeckosti. Když začínáme být soběstřední, sobečtí, dáváme tím najevo, že Ježíš v našem životě vlastně nic neznamená, jeho moc je slabá a není důvod se ji nějakým způsobem podrobovat. Svým způsobem je zrazováním Ježíše, když ho představujeme našemu světu příliš civilně jako někoho naprosto normálního, běžného. Pokud zkrátka nevyznáváme, že Ježíš je Pán, pokud ho ve svém zvěstování zbavujeme jeho božství, pak jej vydáváme, zrazujeme. Dáváme ho světu jako někoho bezmocného s kým si může dělat, co chce.

Velikonoční události v Jeruzalémě jsou bodem, kdy se má ukázat, na jaké straně člověk stojí. Stojí při Bohu, stojí při jeho Synu? Nebo utíká pryč, když Boží jméno upadne v nemilost? Postní doba před Velikonocemi je nám dána, abychom se dokázali podívat sami na sebe a zhodnotili sílu naší víry. Právě ona je klíčová. Cestou ke zradě Ježíše, k tomu, aby se stal hračkou tomuto světu, je neochota pokořit se před Ježíšem, neochota dát do jeho rukou svůj život. Jestliže nechceme Ježíše zradit, musíme mu věřit. Není jiná cesta. Pokud mu nebudeme dostatečně věřit, stane se naše zvěstování spíše zrazováním Ježíše. Přemýšlejme, jestli někdy v zápalu touhy hájit své přesvědčení, neuzavíráme s tímto světem určitý obchod. Vydáme mu Ježíše, už se nebude muset bát. Na druhou stranu budeme sami oceněni, něco od světa získáme. Myslím, že toto pokušení tu není před námi jen jako jednotlivci, ale také jako společenstvím. I jako společenství můžeme totálně selhat, když místo na vůli Boží budeme spoléhat na přízeň našeho světa a pro ni slevovat z nároků, které má Bůh na člověka.

Jsou chvíle, kdy celý svět Bohu tleská. Nachází v něm senzaci, nachází v něm naději na plnění svých snů. Zanedlouho už ale tento svět netleská, ale křičí ukřižuj. Můžeme si říct, že to tak zkrátka je, že tento svět Boha nezná a tak se v názorech a pohledech na něj nechává strhnout momentálními efekty. Můžeme se ale zamyslet a přemýšlet sami u sebe, co děláme, aby se pohled lidí kolem nás na Boha změnil? Právě zde je naše místo, můžeme vykonat mnoho důležitého. Jen se nesmíme nechat strhnout davem, ale musíme si zachovat důvěru v Boží moc. Právě tato důvěra pak způsobí, že Bůh nebude brán jako nástroj v lidských rukou, který použijeme podle potřeby, ale bude brán jako Pán, kterému patříme, před kterým se skláníme, kterého ze všech sil následujeme. A to nejen v době, kdy dav volá Hosana, ale i ve chvíli, kdy křičí ukřižuj.

Pane Ježíši, častokrát tě ve svých životech zrazujeme, když si jdeme svou cestou, když tak dopouštíme, aby mohlo být znevažováno mezi lidmi tvé jméno. Prosíme, smiluj se nad námi a dej, abychom ti uměli zachovat věrnost, tak jak ty i zachováváš vůči nám.

Amen.