Bohoslužby ve Šternberku 28.června 2009

Mk 5,21-43

Milé sestry, milí bratři, ústředním tématem Ježíšova působení bylo přiblížení Božího království nám lidem. Činil tak skrze podobenství, ale také skrze různé skutky, zázraky. Nejen ve slovech, nejen v teorii, ale také naprosto hmatatelně se ti, co byli kolem Ježíše setkávali s tím, co znamená království Boží.

Celý příběh začíná velmi nenápadně, dokonce by se dalo říct až všedně. Ježíš se přesunul na nějaké místo a kolem se shromáždil veliký zástup lidí. Lidí, kteří byli hladoví po jeho slovech, ale také plni očekávání a nadějí, že se stane něco neobvyklého, že budou svědky nějakého toho zázraku. Z celého zástupu pojednou vystupuje jeden velmi vážený muž. Je to představený synagógy. Padá na kolena a prosí. Nikoliv za sebe, ale za svou malou dcerku. Umírá a její otec poznává, že má jedinou naději. Tou je Ježíš, který má na ni vložit ruce aby byla zachráněna a žila. Ježíš tu nediskutuje, ale jde a celý zástup s ním. Je to zcela jistě vítané zpestření, neboť zástup tuší, že se něco zvláštního bude dít. A také děje a to dokonce dřív, než všichni dorazí k obydlí oné umírající dcerky.

V zástupu kolem Ježíše je mimo jiné jedna nemocná žena. Dvanáct let trpí nemocí, která je vlastně vyřazuje z plného života. Dvanáct let žije v trápení a marném čekání na uzdravení. Dala všechno, zkusila cokoliv, ale nic se nezlepšilo, spíše naopak. A najednou je tak blízko Ježíše, který se chystá uzdravit. Jde zachránit umírající, proč by cestou nemohl zachránit tedy i ji? Jedná však trochu jinak než Jairos nebo jiní nemocní. Nepředstoupí před Ježíše, aby mu přednesla svou prosbu. Nenápadně se přitočí a touží se alespoň dotknout jeho šatu. Víc nepotřebuje. Stačí se dotknout. A hle ono to zabírá. Dotýká se zcela nenápadně kryta tlačícím se davem. Je to veliký zázrak, který se ji děje a Ježíš v něm vypadá zcela pasivně. Nicméně toto zdání pasivity Ježíš ihned vyvrací. Poznává, že se něco děje. Poznává, že se nejednalo o nějaký náhodný dotyk kohosi z davu, ale že šlo o dotyk věřící ruky. Tento skutek uzdravení proběhl skrytě nenápadně, ale nemůže zůstat ukrytý a nenápadný. Je to typ skutků, které nemohou zůstávat ve tmě, ale musejí vyjít na světlo. Vždyť i takové uzdravení je svědectvím o Bohu, které nemůže být ukryto, ale je třeba, aby zaznělo, aby v něm byla oslavena nikoliv chytrost oné ženy, ale jednající Boží milost.

Ježíšovo jednání nám tu může přijít velmi necitlivé. Chudák žena, místo toho, aby se mohla radovat ze svého uzdravení, tak je nyní téměř pranýřovaná. A přitom jen toužila po uzdravení po pokoji. Uzdravena a v pokoji nakonec také odchází. Dokonce je vyznamenána, neboť Ježíš mluví o její víře, potvrzuje správnost jejího rozhodnutí. Stačí, když si najde sama cestu k Bohu, když se pokusí ho dotknout. Nicméně alespoň zpětně je stejně potřeba postavit se před Boží tvář. Před Bohem se člověk nemůže skrývat s tím, že jen tak mimoděk Bůh uzdraví jeho život. Dříve nebo později hledání a uzdravení vede i k tomu, že člověk padne k Božím nohám a vyzná mu vše.

Příběh ženy nemocné krvotokem je příběhem, který ukazuje k důležitosti víry. Stačí se dotknout a bude vše v pořádku. Není však důležitý ten dotyk sám o sobě, ale právě víra, že ten dotyk sám o sobě stačí k uzdravení. Na téma víry pak navazuje i pokračování příběhu s umírající dcerou představeného synagogy. Zastavení se ženou vážně nemocnou bylo možná až osudným zdržením. Nebylo mnoho času, ta malá dívka umírala a Ježíš řeší zdánlivě malicherný případ uzdravení. Vždyť jich udělal tolik, že není důvod se tím až tak zabývat. Nicméně právě nyní se tím zabýval a dcera mezitím zemřela. Pro lidi kolem Jairose je to konec. Už není důvod Ježíše obtěžovat, dcera zemřela, je po všem. Můžeme si možná vyčítat ono zdržení s nemocnou ženou, ale to je pro tuto chvíli vše. Nicméně Ježíš se nevzdává. Sám Jairos byl v tuto chvíli svědkem toho, co dokáže víra. Sám je Ježíšem vyzván, aby také věřil. Neboj se, jen věř. Věř čemu? Snad tomu, že ještě není pozdě na záchranu, i polidsku je ona dcera již mrtvá. Pro nás zemřela, pro Ježíše ještě ne. Sklízí za to sice posměch, ale to ho neodradí. Víra někdy může sklidit posměch, ale to neznamená, že je špatná a zcela mimo. Nepíše se, zda-li Jairos věřil nebo ne. Každopádně Ježíše neodmítl, ale jde s ním do pokoje své dcery a stává se svědkem dalšího zázraku. Ona dcera vstává a chodí. Opět žije. Vyvolává to úžas i zděšení zároveň. Úžas nad tím, že je něco takového možné, zděšení nad tím, kam až sahá Ježíšova moc. Nyní je zjevné, že není jen učitelem, ale je něčím mnohem víc.

Tento Ježíšův skutek má být prozatím uchován v tajnosti. Snad právě proto také říká těm, kdo zůstali za dveřmi, že děvče nezemřelo ale spí. Svědectví takovéto Ježíšovi moci je určeno jen nejužšímu kruhu učedníků, nemá být tedy roznětkou ještě větší popularity. Je také svědectvím, že smrt není pro Ježíše hranicí, za kterou by nemohl jít. Již ve chvíli, kdy otec oné dívky prosil o její uzdravení, vzal ji do své péče. Byla dána do jeho rukou a z nich ji ani smrt nemůže vzít. Proto je opět probuzena ze smrti. Rodičům a zejména učedníkům na svědectví, že Ježíš neopouští ty, které má ve své ruce, ale zápasí o jejich záchranu i tehdy, kdy je to našim rozumem vyloučené a nemožné. Pro nás překonává hranici smrti, aby tak prokázal, že přicházející království jeho Otce je také královstvím života, život v něm vítězí, je jeho náplní.

Příběh této umírající dcery je nejen pozoruhodným svědectvím Ježíšovy moci, ale také zajímavou výzvou do našich dní. Velmi pozoruhodně je formulovaná prosba onoho představeného synagogy. V ní a dokonce ani později se nemluví o tom, že by dera byla nemocná a tak je Ježíš volán k tomu, aby ji uzdravil. Nemluví se o nemoci a uzdravení, ale umírání a záchraně, doslova spáse. Tímto obsahem tento příběh získává náplň nadčasovosti. Obrací naši pozornost od nemocných k dětem, které umírají. Umírající děti máme kolem sebe totiž pořád a mnohdy to ani nevidíme. Nemyslím tím samozřejmě děti, které umírají na různé choroby nebo úrazy. Myslím děti, které jsou námi odsouzeny k jisté smrti, protože odsouzený ke smrti je každý, kdo se nesetká s Kristem, kdo mu neuvěří a nepřijme jeho křest. V tomto smyslu můžeme to jednání Jaira vidět jako velmi příkladné jednání dobrého rodiče. Prosí Ježíše, aby se dotkl jeho dcery, protože jinak je jasné že zemře. Nemá jinou naději na život, než Ježíšovo vložení rukou, které bude znamenat spásu.

Tato Jairova prosba však není ještě vše. Mimo to je vyučen spolu s námi, v poznání, že i když se stane nejhorší, není ještě pozdě. Jak často se stane, že někdo druhý je pro nás již mrtev, zemřel. Nikoli fyzicky, ale svým způsobem života, tím, že se s námi rozešel, že opustil hodnoty, které jsme mu předávali. Kolik dětí také takto zemřelo pro své rodiče? Zemřelo tím, že odešli z domu, opustili víru, ke které byli vedeni, vzdali se cesty života, kterou jsme sami poznali a chtěli dětem předat? A Ježíš tady nabádá, že není pozdě. Neboj se jen věř. Dítě nezemřelo, ale spí. Nikdy tedy není pozdě na návrat k životu. Nikdy není pozdě, pokud stejně jako Jairos dokážeme přijít k Ježíši a dát své děti do jeho rukou, prosit u něj za jejich život. Není pozdě, dokud poznáváme, že děti jsou odsouzeny k umírání, když se sami budeme snažit být jejich tvůrci a budeme z nich činit své obrazy, když budeme trvat v přesvědčení, že zvládneme všechno důležité pro jejich životy sami. Není pozdě na záchranu jejich životů, dokud sami budeme věřit v Boží moc, která dokáže vrátit život i tam, kde již vyprchal.

Příběh uzdravené ženy a vzkříšené dcery váženého Jaira, je pro nás dalším rozšířením poznání toho, co je to Boží království. Je to něco, kde se nedá existovat bez víry. Je to místo, kde Bůh koná, zachraňuje, přináší nejen naději ale skutečné uzdravení tam, kde už bylo vše beznadějné a ztracené. Bůh koná a my věříme, důvěřujeme mu, že koná i pro nás. Opravdu stačí jen málo, aby se náš život změnil, aby se vrátil a naplnil opět pokojem. Stačí věřit, že právě Ježíš je tím, kdo nás může zachránit, kdo může vytrhnout naše životy z dlouhého trápení, kdo také může spasit a zachránit ty, na kterých nám ze všeho nejvíc záleží. Věřme mu a nevzdávejme se naděje, kterou v něm máme, i když tato naděje může být někdy našemu světu jen pro smích. Konečně i to patří k Božímu království. Ti, kdo ho nepoznávají a stojí mimo, vidí v něm jen naivní představu pokoje a spravedlnosti. Avšak ti, kdo se dávají do Božích rukou, kdo hledají něco víc než jen prázdná hesla, ti poznávají, že toto království není jen naší vysněnou představou lepšího světa. Je realitou světa, kde vládne Bůh svou láskou, milostí a pokojem.

Pane Ježíši, tobě není nic nemožné. Přicházíš a zachraňuješ i tam, kde my jsme se dávno vzdali. Prosíme posiluj nás v naší víře, a se nenecháme zviklat těmi, kdo jsou kolem nás, ale ať se tě dokážeme držet i tehdy, když se nám to zdá již překonané a zbytečné. Vždyť kde jinde než právě u tebe smíme nalézat skutečný pokoj a pramen našeho života.

Amen.